Cesta kolem dokola

17. 09. 2018

Taky vám někdy připadá, že jste se okruhem vrátili na začátek? Nebo - že se točíte v kruhu? Cesty za poznáním jsou trnité a křivolaké, a při rozjímání u vína v prázdném pražském bytě bez skříně a jen s kouskem másla v ledničce člověka snadno napadne, co přinesly ty roky cestování a jaký mělo význam objevovat život v jiných zemích, když člověk ‚skončí‘ doma. Ale rozumějte mi dobře – tohle není žádné fňukání. Nebo že by možná…?

Pocházím z menšího města na Slovácku a objevování velkého světa pro mě začalo odchodem na vysokou školu. Do Brna. Studentské bydlení, spolužáci z celé republiky, šaliny a malé kapesné na pivo v zakouřené hospodě, to bylo to pravé dobrodružství! „V Hradišti se ti lidi prostě unudí, tam bych být nemohla,“ prohlašuju suverénně na brněnském Zelném trhu s lehkou Spartou v puse. Rok se s rokem sejde a přichází nabídka na letní au-pair záskok v Rakousku. Dodnes vidím rodiče, jak pyšně mávají na hradišťském nádraží a maminka se se mnou loučí se slzou v oku. Sice by neuvěřili, kolik jsem tam vyžehlila košil a že můj pokojík byl jako komůrka pro děvečku, ale po své první zahraniční misi, která trvala celé tři (!) týdny, jsem získala potřebné sebevědomí a titul profesionálního světoběžníka.  

Se záměrem ukázat svoji odvahu objevovat svět odjíždím další léto na švýcarskou farmu jako pomocná síla na pole. Dvouměsíční robota na statku s budíčkem v 5 ráno, nošení kýblů s mlékem, třídění nekonečného množství brambor a sbírání beden plných švestek bylo na hranici mé komfortní zóny, ale Švýcarsko mě uchvátilo svojí kultivovaností, čistotou a nádhernou přírodou. A hlavně možností mluvit cizím jazykem. Vlastně, když na to teď vzpomínám, právě ta volnost proměnit se na chvíli v někoho jiného byla pro holku z maloměsta fascinující.  

Jsem ve třetím ročníku na výšce a na zahraniční stáž do Německa se vyhlašují čtyři volná místa. Přihlásí se dva studenti. Do Leipzigu odjíždím opět z hradišťského nádraží, jenže tentokrát nebrečí máma, ale já. Abyste teda věděli – já jsem do toho Německa jela totiž hlavně kvůli tomu, aby na mě byl pyšný můj tehdejší kluk, který byl teda taky velký světoběžník. Jenže pak ale najednou po pár pivech usoudil, že to asi nebude láska a byl konec světa. Ale prostě už nebylo zbytí a já ho proklínala pokaždé, když jsem musela pro uhlí do sklepa, abych zatopila v kachlových kamnech našeho východoněmeckého bytu. Ale co je důležitější: přátelství, která vznikla tehdy, vydržela dodnes. 

„Do Austrálie??! Ty ses zbláznila! V žádném případě!“ zakazuje nekompromisně táta těsně před promocemi, když se mu snažím vysvětlit, že Evropa je pořád ‚jen‘ Evropa a svět za oceánem je úplně, ale úplně jiný. Lepší! Lidem se žije u pláže líp a ne, rozhodně tam nejsou pavouci ani hadi a nevraždí se tam lidi uprostřed pouště. Nevím, jestli mě tenkrát pochopil, ale pobyt za oceánem se protáhl na téměř čtyři roky, přinesl i těžké chvíle, ale zároveň osvobození od předsudků a snahu vidět věci z té pozitivní stránky.  

Z ciziny máme (asi kvůli stesku) tendenci si domov trochu idealizovat, ale pravdou je, že po návratu z Austrálie se zdály Čechy a Praha snad ještě méně snesitelné, než kdykoliv předtím. Tehdy ještě převládala nepříjemná obsluha, potkávali jste lidi bez úsměvu, setkávali se se závistí poslouchali nekončící stížnosti. Dnes už je v Praze naštěstí servis srovnatelný se západními zeměmi a ve městě je příjemná atmosféra, ale tehdy mi trvalo jen pár měsíců, než jsem si zabalila kufr a bez plánu koupila letenku. Tentokrát do Barcelony. Táta jen nevěřícně zakroutil hlavou.  

Španělsko je divoké, plné hudby a emocí. Málo organizované, ale o to živelnější. Hlasité a horké. A tehdy bylo i plné lidí bez práce a bez motivace. Naučilo mě přijmout prohru a tančit na troskách spadlého stavení. Ale o tom až někdy příště.  

Dívám se dnes z okna na rozsvícenou Prahu, ze zahrady slyším cvrčky, z dálky tramvaj a ptám se, kde se ve mně kdysi brala touha odjíždět na nová místa a pokoušet osud novými výzvami. Byla to potřeba objevovat, nebo snaha někam utéct? Nebo jen „mladická nerozvážnost“? Proč bylo Hradiště malé, Brno všední, Praha moc česká a Evropa moc evropská? Možná to máte jinak, ale někdy je potřeba projít celý kruh, abyste dospěli k výchozímu bodu. Mně osobně pomohlo to pomyslné desetileté kolečko najít své místo uprostřed té naší české velkorodiny a být pyšná na to, co máme. Roční období s čmeláky a sbíráním hub, hory, řeky a vinice, českou vynalézavost, jedinečnou Prahu s hořkým pivem a krásnou řeč plnou ironických vtipů. 


Vaše Kristýna