Léto v Praze (čtení na 4 minuty)

11. 08. 2019

Sluníčko vychází brzy, cuchá pevné tvary stověžaté Prahy a hraje si na schovávanou se stíny v drobných úzkých uličkách Starého Města. Jediný okamžik, kdy vám ještě z čela nestýká pot, ale oči se plní romantikou nad novým dnem, který vstává nad Prahou. Buď jste ranní ptáče, anebo velmi odolná povaha. Proti horku a davům lidí. Pojďme si to ale vzít pěkně popořádku, dejme si jen lehkou večeři a vstaňme za úsvitu, protože tenhle letní den stojí zato si užít.

Je šest hodin ráno a já si dávám na cestu šálek kávy v Dobré Trafice na Újezdě, kultovní místo, kde to nejen ve zkouškovém období švitoří studenty a umělci. A mířím nahoru. Za sluncem, na kopec Petřín. Nemám k sobě kýženou polovičku, aby mi pod větvovím jabloní tiskla polibky lásky. Ale tenhle moment sblížení cítím i tak. Je to tím, že Praha miluje. Praha miluje a je milována, Protože tahle stará dáma už ví, co je život. Kráčím si to kolem sochy jednoho z nejslavnějších básníků Karla Hynka Máchy, romantika, kterého dali na věčnost vytesat právě tady na Petříně. Není místo víc stvořené pro lásku než tady! Usmívám se na něj, a hle i on na mne! Vzpomenu si na jednu z tisíce odpovědí, proč je Praha magická. Říká se, že je to tím, že je zde mnoho energetických míst, s přímým napojením na vesmír. Víte co, pojďme to zkusit! Jedno z nich se nachází právě na Petříně, na samém vrcholku, před tím, než se vchází do Nerudovy ulice, místo je to tajné, málokdo o něm ví, stojí zde kámen, na kterém jsou vytesány dlaně. Že by pokora k vesmíru? Hot line na jinou planetu? 

 

Zastavuji se, objímám asi metr a půl vysoký kámen a zavírám oči. Nemyslím na nic, slunce mne polévá ranní dávkou zlatavého pláště a já v prazvláštním vřelém objetí (s kamenem!) nemyslím na nic. Nemyslím na to, jak by si ostatní ťukali na čelo vidět mě tu, nemyslím na to, že takhle brzy ráno mě tu mohou rušit jen mladí a neklidní, přeživší zombie ze včerejší party. Nosem mi do plic proniká vzduch provoněný trávou a květy. Zpod zavřených víček si představuji světlo a temné planety vesmíru. Přichází mi spontánně na mysl proud jasné světelné lávy. Začíná mě bolet hlava. Odkláním se od kamene a snažím se koncentrovat. 

 

Božínku! Ezo minutka za mnou! A já pokračuji dál, vycházím z Petřínských zahrad a za nedlouho mé kroky jsou jediným, co ruší nadpozemský klid náměstí Pražského hradu. Hledám stráže, nejsou tu! Věděli jste, že ti fešáci začínají až v devět? Cítím se důležitě, že to já už jsem na nohou mnohem dřív. Přicházím k nejslavnější vyhlídce na Prahu. Dojímá mě to, člověk tu může být po tisící a přeci se pokaždé podiví. Tak tohle je krása. V tuhle ranní dobu tu nejsou žádné davy turistů, nemám si ani kde koupit předraženou vodu, ano, zrovna tady se nevyplatí nakupovat. Po schodech dolů z Pražského hradu je to nádhera, poskakuji si schod, co schod a těší mě rychlost pohybu. Čekám, že se každou chvíli rozsekám, ale ne, doskočila jsem až na Malostranské náměstí! Přemýšlím, jestli jet jednu zastávku na Malostranskou. Ale pak si říkám, ne! Všechno v Praze je totiž kousek, navíc, každý krok se počítá, co krok to spálená kalorie, takže redukční dieta po památkách Prahy je jednou z nejúčinnějších. A co navíc? Zadarmo! Přepínám na svých iWatch zaznamenání venkovní chůze a mířím si to přes Malostranskou na Staroměstské náměstí. Je něco kolem 9 ráno a Praha vstává. 

 

Já jsem totálně probraná už dávno, sluníčko začíná hřát a já se těším až nastoupím na Jindřiššské na tramvaj číslo 3, výhradně do té nízkopodlažní, se žlutým pruhem na straně, protože jen ty mají klimatizaci. Zrovna těch je v Praze jako šafránu, což úplně na 21. století neodpovídá, ale člověk se má radovat z maličkostí, a tak když zrovna narazíte na klimatizovanou tramvaj, je to takový malý zázrak dne. Akorát mi přijíždí, půl hodiny na zastávku Kublov tak nebude peklo. Rozhodla jsem se strávit horký den na nejpopulárnějším koupališti Prahy – Podolí. Nacházím tu kýžený stín, ve všední den né tolik lidí, šíleně nezdravá fastfood jídla, ale také bazénky a vířivku, které jsou ve 30 stupních ve stínu zatraceně fresh, koupu se a nic neřeším až do pozdního odpoledne. Pak se totiž otvírá nový svět.

 

Svět večerní Prahy. Vycházím opálená, vycachtaná a zrelaxovaná z koupaliště, sluníčko to ještě dneska nevzdalo, svítí mi na cestu podél řeky Vltavy, po cyklostezce, kterou se vydávám na Náplavku. Na nejvíc trendy letní místo Prahy, Z dálky už slyším švitoření mileniálů, umělců, párečků a všech co vědí, že letní večery v Praze patří Náplavce. I dnes je tu koncert a já vím, že u jednoho piva nezůstanu, objednávám si na lodi Avoid, přímo pod železničním mostem, sedám si na břeh Vltavy. Přemýšlím, že večeři si dneska dám na jedné ze stovek zahrádek, které rok, co rok vyrůstají od května do podzimu v pražských uličkách. 

 

Nejkrásnější na letní Praze je to, že Praha nechodí v létě vůbec spát, pokud usnete na lavičce v parku (nejlíp se to spí v Riegrových sadech na samém vrcholku, protože první, co ráno uvidíte – kromě aktivních pejskařů – je monumentální výhled na celou Prahu), věřte, že to bude jen chvilkové zaklimbání. Praha Vám v létě nedá spát, je to tu totiž boží a každou prospanou chvíli o tu boží minutku přicházíte. Vy si ale na chvíli lehnout běžte, strávili jsme právě spolu příjemný letní den v Praze a metropole je už v tuhle chvíli dávno vzhůru, aby byla připravená Vám otevřít svou náruč jen co pootevřete oči.